Jak vypadá člověk v depresi? Příznaky, které si často nepoznáte

Depru si často představujete jako něco, co se projevuje pláčem, ležením v posteli celý den a řečí, že se člověk cítí špatně. Ale to je jen vrchol ledovce. Většina lidí v depresi vypadá normálně. Pracují, smějí se, odpovídají na zprávy, připravují jídlo. A přesto jsou uvnitř prázdní. Jak poznáte, že někdo, kdo vypadá jako každý jiný, ve skutečnosti bojuje?

Neviditelné zatížení

Člověk v depresi nevypadá jako někdo, kdo se nechává zatlačit. Vypadá jako ten, kdo se snaží být silný. Vstává v 6:30, i když nemá žádnou sílu. Obleče se, i když nemá chuť na žádné oblečení. Připraví snídani, i když jí nechce. Prostě dělá věci, které dělal předtím. Jenže teď to dělá jako robot. Bez energie, bez smyslu, bez vnitřního hlasu.

Nejčastější příznak, který si lidé nevšimnou, je vyčerpání. Ne tím, že by spal málo. Ale tím, že se probouzí jako by měl na zádech pytel cementu. Každý krok je náročný. Každá rozhodnutí - co jíst, co si obléknout, jak odpovědět na zprávu - připadá jako horolezecká stěna. A přesto se to dělá. Protože jinak by to znamenalo přiznat, že je něco špatně. A to je pro mnohé strašidelnější než samotná depresie.

Smích, který neznamená štěstí

Představte si, že jste na večírku. Kdo se směje nejsilněji? Ten, kdo je nejštěstější? Ne. Často je to ten, kdo se snaží nechat ostatní věřit, že je v pořádku. Lidé v depresi se často smějí hlasitěji, když jsou kolem jiných. Ne proto, že se cítí dobře. Ale proto, že se bojí, že když se nebudou smát, všichni si všimnou, že něco není v pořádku.

Je to jako předstírání, že je všechno v pořádku, i když vnitřně jste vypnutí. Někteří se dokonce stávají „všichni to mají“ - ti, kdo vždycky pomáhají, kdo jsou vždycky k dispozici, kdo vždycky říkají „všechno je v pořádku“. A pak jednoho dne prostě přestanou odpovídat. Ne proto, že jsou zlobní. Ale proto, že už nemají nic, co by mohli dát.

Změny v chování - nejen v náladě

Deprese se neukazuje jen v tom, že někdo není šťastný. Ukazuje se v tom, že někdo přestává být tím, kým byl. Někdo, kdo dříve rád vařil, teď jí jen základní jídlo. Někdo, kdo měl stovky přátel na sociálních sítích, teď má pět neodevzdaných zpráv. Někdo, kdo rád běhal, teď říká, že „mu to nejde“ - i když ví, že by mohl.

Přestáváte si všimnout drobností. Ten, kdo dříve vždycky zavíral dveře, teď je nechává otevřené. Ten, kdo se vždycky staral o svou košili, teď nosí stejnou týden. To není línost. To je neschopnost se starat o sebe. Deprese nebere jen náladu. Bere motivaci, energii, i tu nejmenší chuť na sebe.

Neustálá únava - i když spíte

Spíte osm hodin. Probudíte se. A přesto se cítíte jako po třídenním běhu. To není fyzická únava. Je to duševní. Je to jako kdybyste měli v hlavě neustálý hluk - tichý, ale nepřestávající. Někdo říká, že to je jako být ve vodě, kde se každý pohyb stává těžší. Každá myšlenka, každý hlas, každý zvuk - všechno je těžké.

Nejde o to, že byste neměli spát. Jde o to, že váš mozek už nemá sílu přepínat mezi režimy. Není schopen odpočívat. I když spíte, zůstává ve stavu připravenosti. A to vás vyčerpává víc než celý den práce.

Ztráta zájmu - i ve věcech, které dříve milovali

Je to jako když se z nějakého důvodu přestane vám líbit čokoláda. Dříve jste ji měli rádi. Každý den jste si jedli kousek. A pak jednoho dne jste ji vzali, kousli - a nic. Žádná radost. Žádná chuť. Jen prázdnost. A nevíte, proč. To je depresivní anhedonie - neschopnost cítit radost. I když se děje něco, co by mělo být šťastné - narozeniny, výlet, setkání s přáteli - nic nevadí. Nic nezůstane.

Někteří lidé to považují za „jen náladu“. Ale to není náladový výkyv. Je to jako vypnutí čidla. Vaše mozek přestal reagovat na věci, které dříve vás naplňovaly. A to je jedna z nejstrašnějších věcí, které můžete zažít.

Co nevidíte, ale cítíte

Člověk v depresi často neříká: „Cítím se špatně.“ Říká: „Mám hlavu jako v bavlně.“ „Nemůžu se soustředit.“ „Všechno je těžké.“ „Nejsem si jistý, jestli to chci dělat.“ „Nejsem si jistý, jestli to chci vůbec dělat.“

Ti, kdo ho znají, říkají: „To je jen dočasné.“ „Musíš se víc pohnout.“ „Zkus si to představit jinak.“ Ale oni nevědí, že to není o tom, jak si něco představí. Je to o tom, že mozek přestal fungovat normálně. Jak kdyby vám někdo zničil baterku - a vy jste přesto měli dělat všechno, jako by všechno fungovalo.

Největší iluze: „Musím být silný“

Největší překážka v depresi není samotná nemoc. Je to návyk, že „musíte být silný“. Muži, ženy, rodiče, studenti, zaměstnanci - všichni si říkají: „Nemůžu to ukázat.“ „Nemůžu to říct.“ „Nemůžu to zvládnout.“

A tak se skrývají. Za prací. Za sportem. Za přáteli. Za tím, že „jsou v pořádku“. Ale vnitřně se rozpadají. A pak se jednoho dne něco zlomí. A nevíte, proč. Prostě jste se zhroutili. Ne proto, že jste slabí. Ale proto, že jste se snažili být silní příliš dlouho.

Co dělat, když to vidíte u někoho jiného?

Nemusíte mít odpověď. Nemusíte všechno vysvětlit. Stačí říct: „Vypadáš, že máš těžký čas. Chceš o tom mluvit?“ Ne: „Co se děje?“ Ne: „Máš nějaký důvod?“ Ale: „Vím, že to není lehké. A nejsi sám.“

Nejčastější chyba je přesvědčovat. „Všechno to projde.“ „Zkus se víc pohnout.“ „Zkus si to představit jinak.“ Ale to není to, co potřebují. Potřebují, aby je někdo viděl. Potřebují, aby někdo řekl: „Je v pořádku, že se necítíš dobře.“

Největší dar, který můžete dát někomu v depresi, není rada. Je to přítomnost. A to, že necháte prostor pro to, že nemusí být v pořádku.

Co dělat, když to cítíte u sebe?

Nemusíte být „hned léčený“. Nemusíte být „hned v pořádku“. Ale musíte začít s malým krokem. Jeden den. Jeden krok. Vstát. Otevřít okno. Vypít sklenici vody. Zavolat někomu, kdo vás neosuduje.

Nejde o to, že musíte změnit celý život. Jde o to, že musíte přestat sebe trestat za to, že jste „slabý“. Deprese není známka slabosti. Je to známka, že váš mozek potřebuje pomoc. A to je v pořádku.

Nejste jediný. V Česku je každý pátý člověk v nějakém okamžiku života v depresi. To není malý počet. To je normální lidská zkušenost. Jen se o ní moc neříká. A proto se lidé cítí, že jsou sami. Nejsou.