Jak poznat, že jsi psychicky na dně - přesné příznaky, které nelze ignorovat

Stojíš před zrcadlem a neznáš sebe. Už si nevzpomínáš, kdy jsi naposledy cítil(a) radost, klid nebo alespoň normální únavu po dnešním dni. Všechno se zdá těžké. Dřív jsi se ráno vzbudil(a) s touhou se podívat ven, teď ti stačí jen ležet. Nejsi nemocný(a) fyzicky, ale něco v tobě je zlomené. A to je přesně ten moment, kdy se ptáš: jak poznat, že jsem psychicky na dně?

Nejde jen o špatný den

Každý má špatné dny. Někdo se probudí a nemá chuť na kávu. Někdo si celý den říká: „Zítra to bude lepší.“ Ale když ten „zítra“ přichází a nic se nezmění? Když se týdny protahují a každý den působí stejně - jako kdyby ses probudil(a) v jedné stejné, tmavé místnosti? To už není jen smutek. To je příznak, že tě něco pohlcuje hlouběji.

Psychické dno není emoce. Je to stav. Jako když se vysaje všechno, co tě dříve napájelo - láska, smích, zájem, energie. Nejde o to, že máš „jen“ stres. Stres se dá odstranit odpočinkem. Psychické dno je, když i odpočinek nepomůže.

7 příznaků, že jsi skutečně na dně

• Nejsi schopen(a) cokoli dělat - ani základní věci. Dřív jsi si uměl(a) uvařit kávu, teď ti to trvá hodinu. Dřív jsi se vyčistil(a) zuby za dvě minuty, teď se s tím nechceš vůbec vyrovnat. Když i nejjednodušší úkoly působí jako horolezecká výzva, je to varování.
• Nechceš se s nikým setkat - ani s těmi, kteří ti nejvíc chodí k srdci. Nejsi „nekomunikativní“. Nejsi „zavřený“. Prostě se ti zdá, že každý kontakt je příliš náročný. Dokonce i hovor s matkou nebo nejlepším přítelem tě vyčerpá.
• Nevidíš smysl v ničem. Dřív jsi si říkal(a): „Zítra půjdu na procházku.“ Teď si říkáš: „Proč?“ Nejde o línost. Jde o to, že žádný cíl už nevypadá stojící za to. Práce, vztahy, přání - všechno se zdá prázdné.
• Spíš nebo spíš nešleepuješ - ale vždycky jsi unavený(a). Někdo spí 12 hodin a stále se probouzí jako by mu někdo vytáhl všechnu energii. Někdo se vůbec nemůže usnout, i když je vyčerpaný. Obě varianty jsou stejně znějící varování.
• Emoce tě přestaly bavit. Nepláčeš - protože už nemáš sílu. Nejsměješ - protože už nevíš, jak. Dokonce i vtipy, které dřív tě rozveselily, teď působí jako něco cizího. Jsi jako robot, který už neví, jak fungovat.
• Ztrácíš chuť k jídlu - nebo jíš, abys něco cítil(a). Někdo přestane jíst, protože jídlo je „bez chuti“. Někdo přejí, protože chce cítit něco - i když je to jen plnění žaludku. Oba způsoby jsou tělesnou reakcí na vnitřní prázdnotu.
• Myšlenky se točí kolem sebe - a nevycházíš z nich. „Jsem něco špatného.“ „Nikdo mě nechce.“ „Nemám právo být šťastný.“ „Všechno je můj viny.“ Tyto myšlenky nejsou jen záporné. Jsou neustálé. A nechceš je odstranit - protože už si myslíš, že jsou pravda.

Co to není

Psychické dno není „přehnaná citlivost“. Není to „přílišná emocionalita“. Není to „nemůžeš se držet“ nebo „musíš být silnější“. To, co prožíváš, není slabost. Je to signál. Tělo a mysl ti říkají: „Už to nemůžu.“

Nikdo tě nevědomě nevyčerpává. Nejsi „příliš citlivý“. Jsi člověk, který přežil příliš mnoho věcí - a teď máš nárok na odpočinek. Ne na „vylepšení“. Ne na „přemýšlení“. Ne na „přetrvávání“. Na odpočinek.

Co dělat, když to poznáš?

Nejprve - neváhej. Nečekáš na „nejhorší den“. Nečekáš, až tě někdo pozná. Nečekáš na „správný čas“. Když poznáš, že jsi na dně, už je čas na první krok.

1. Přiznej si to - hlasem, který sebe nekritizuje. Napiš si to na papír: „Jsem psychicky na dně.“ Neříkej si: „To je blbost.“ Neříkej si: „Jiní mají horší.“ Jen to napiš. A nech to tam. To je začátek.
2. Najdi někoho, kdo ti neřekne „všechno bude dobré“. Potřebuješ někoho, kdo ti řekne: „To zní těžké. Jak ti to dělá?“ Kdo tě nechá být. Kdo tě nechá plakat. Kdo tě nechá říct: „Nevím, co dělat.“
3. Zkus se obrátit na odborníka - ne jako poslední možnost, ale jako první. Psycholog neznamená, že jsi „blázen“. Znamená to, že chceš žít lépe. V Česku je možné získat podporu přes zdravotní pojišťovnu - bez čekání měsíce. Většina odborníků má místa pro první konzultaci do týdne.
4. Udělej jednu malou věc - každý den. Nechceš se vyčistit zuby? Pouze si je vymyj. Nechceš jít ven? Otevři okno. Nechceš mluvit? Napiš jednu větu do poznámky. Malé kroky nejsou „málo“. Jsou jediný způsob, jak se vrátit zpět.
5. Zastav se sám sebou - a dej si přestávku. Nejsi „líný“. Jsi vyčerpaný. A vyčerpání není chyba. Je to přirozená reakce na přetížení. Můžeš si dovolit přestat. Můžeš si dovolit být na dně. A to je už krok vpřed.

Co se stane, když to ignoruješ?

Když se psychické dno nezvládne, nezmizí samo. Přemění se. Z neviditelné bolesti se stane fyzická - bolesti hlavy, žaludku, srdce. Z únavy se stane chronická únavnost. Z nechceš se stane „nemůžu“. A to je bod, kdy už není možné jen „přečkat“.

Nejde o to, že „někdo jiný to přežil“. Jde o to, že ty jsi člověk - a máš nárok na život, ve kterém se nemusíš trápit každý den.

Je to přechodné

Před pěti lety jsem potkal ženu, která se vzbudila každý den a říkala si: „Dnes už to nevydržím.“ Vážně. Každý den. A pak jednoho dne zavolala psychologovi. Ne proto, že „to bylo špatné“. Protože „to už nebylo možné“.

Dnes má děti. Chodí na procházky. Vzpomíná na tu dobu jako na něco, co se stalo někomu jinému. Ne proto, že „překonala“ svou bolest. Ale proto, že se nechala pomoci - a pomohla sama sobě.

Ty nejsi jediný. Nejsi zvláštní. Nejsi slabý. Jsi člověk, který se snažil přežít - a teď potřebuješ jen trochu času, podpory a místa, abys se zase naučil žít.

Nejsi sám

V České republice každý rok přes 300 000 lidí prožívá podobný stav. Většina z nich neřekne nikomu. Ne proto, že nechtějí pomoct. Ale proto, že si myslí, že to „nemůže být tak špatné“.

Ty nemusíš být silný. Musíš být upřímný. Sám sebou. A s tím, že se ti něco stalo. A že to má smysl ho řešit - ne proto, že „musíš“, ale proto, že si to zasloužíš.