Jak pomoci lidem s psychickými problémy: praktické kroky, které skutečně pomáhají

Stojíte před přítelem, který se už měsíce nechce vykoupat, neodpovídá na zprávy a vypadá, jako by něco vnitřně shnilo? Nebo máte rodiče, kteří se v poslední době zavírají do sebe, nechtějí mluvit a vypadají vyčerpaní, i když nemají fyzickou nemoc? Psychické problémy nejsou jen „špatný den“. Jsou to skutečné, viditelné a často neviditelné bolesti, které mohou zničit život - ale také je možné pomoci. Ne musíte být lékařem, aby jste někoho zachránili. Stačí být přítomný.

Nejprve pochopte, co vlastně vidíte

Nikdy neříkejte: „To je jen stres.“ Nebo: „Musíš to překonat.“ Lidé s depresemi, úzkostmi, trauma nebo poruchami příjmu potravy nejsou „slabí“. Jsou lidé, kteří přežívají každý den jako výzvu. Deprese není smutek - je to úplné vyčerpání duše, které brání vstát z postele. Úzkost není nervozita - je to neustálý hluk v hlavě, který vás přiměje věřit, že každý pohled, každá věta, každý telefonní hovor je hrozba. A když někdo řekne: „Nemám problém, jen se cítím špatně“, neznamená to, že je v pořádku. Znamená to, že nemá slova, aby to vysvětlil.

Neptejte se: „Co se stalo?“ Otázka: „Co potřebuješ?“

Mnoho lidí se nechce otevřít, protože se bojí, že je budou soudit. Nebo se bojí, že jim někdo řekne: „To jsem zažil já, a já jsem to překonal.“ Nejlepší věc, kterou můžete udělat, je přestat hledat příčinu a začít hledat podporu. Místo: „Proč se tak cítíš?“ řekněte: „Můžu s tebou sedět?“ Nebo: „Chceš, abych ti přinesl kávu a nepromluvil jsem nic?“

Nejde o to, abyste vyřešili jejich problém. Jde o to, abyste ukázali, že nejsou sami. Lidé s psychickými potížemi často cítí, že jsou břemenem. Vaše přítomnost je první lék. Ne musíte mít odpověď. Stačí, když jste tam.

Naučte se rozpoznat varovné znaky

Ne všichni lidé, kteří trpí, řeknou: „Pomozte mi.“ Někteří se zavírají. Někteří se přetěžují prací. Někteří se stávají agresivní. Někteří se přestanou starat o vzhled. Někteří začnou pít více, jíst méně, nebo se vůbec nezobrazí ve společnosti. To všechno je signál.

Pokud někdo:

• Přestal dělat věci, které dříve miloval
• Tráví celé dny v posteli nebo ve svém pokoji
• Mluví o tom, že je „zbytečný“ nebo že „to nikdo nechce“
• Neodpovídá na zprávy týdny
• Je neustále vyčerpaný, i když spí dost

…neříkejte: „Je to jen fáze.“ Řekněte: „Vypadáš, že ti to dělá těžké. Chceš, abychom se o tom někdy promluvili?“

Nikdy nezavírejte oči na přímé výpovědi o sebevraždě

Pokud někdo řekne: „Nechci už žít.“, „Nemám důvod, proč pokračovat.“, „Nikdo se o mě nestará.“ - neříkejte: „Neříkej to.“ Neříkejte: „To je jen výkřik.“ Neříkejte: „Zkus se víc smát.“

Řekněte: „Děkuji, že jsi mi to řekl. To zní strašně. Nejsi sám. Chci ti pomoci.“

Pošlete ho na kritickou linku: Telefonní linka pro prevenci sebevraždy 116 123 je zdarma, anonymní a funguje 24 hodin denně. V Česku jí využívá každý den tisíce lidí. Nejde o to, aby to byl „vážný případ“. Jde o to, aby se někdo neocitl sám ve tmě.

Nejde o to, abyste „vyléčili“ - jde o to, abyste pomohli najít pomoc

Nikdo z nás nemůže být psychoterapeutem. Ale můžete být mostem. Můžete pomoci najít lékaře, zapsat na první návštěvu, jít s ním, sedět v čekárně, zavolat na zdravotní pojišťovnu a zjistit, co je pokryto. Můžete mu připomenout, že psychické problémy nejsou slabostí - jsou nemocí, která se léčí, stejně jako chřipka nebo zlomenina.

Veřejná péče v Česku má čekací dobu - to víme. Ale existují i neziskovky, jako je Česká asociace pro duševní zdraví nebo Psychologická linka Brno, které nabízejí levné nebo zdarma konzultace. Nejde o to, abyste měli dokonalý plán. Jde o to, abyste udělali první krok s nimi.

Podpora neznamená „všechno řešit“ - znamená „být tam“

Někteří lidé se cítí vinní, že „příliš mnoho vyžadují“. Ale vyžadovat pomoc není slabost. Je to lidské. A když někdo řekne: „Nemůžu to zvládnout.“, neříkejte: „Ale ty jsi silný.“ Řekněte: „Ano, je to těžké. A já jsem tady.“

Podpora je každodenní. Je to zpráva: „Dnes jsem se na tebe vzpomněl.“ Je to: „Přinesu ti jídlo.“ Je to: „Chceš, abych se k tobě přišel?“ Je to: „Nemusíš mluvit. Jen sedět.“

Nezapomeňte na sebe

Když pomáháte někomu s psychickými problémy, nezapomínejte na sebe. Můžete se vyčerpat. Můžete se cítit bezmocně. Můžete se začít obviňovat: „Mohl bych víc.“

Podpora není heroismus. Je to laskavost. A laskavost neznamená, že musíte být vždy přítomný. Znamená to, že jste přítomný, když to jde. A když už to nejde - hledejte pomoc i pro sebe. Je v pořádku říct: „Mám toho moc. Potřebuji odpočinek.“

Existují skupiny podpory pro blízké lidí s duševními potížemi. V Brně je například Skupina pro rodiče a přátele - kde se lidé potkávají, aby si popovídali, co cítí. Nejste sami. Nikdo není.

Co dělat, když se někdo zavře?

Někdy se lidé zavřou úplně. Neodpovídají. Nechcete je vidět. Nechcete mluvit. A vy se cítíte odmítnutí. Ale neberete to osobně. Oni neodmítají vás. Oni odmítají svůj vlastní svět.

Stále jim pište. Ne každý den. Ale občas. Například: „Myslím na tebe. Nemusíš odpovídat. Jen vím, že jsi tu.“

Nejde o to, aby vás poslouchali. Jde o to, aby věděli, že někdo je neopustil. A někdy, po týdnech nebo měsících, se obrátí. A když se obrátí - neříkejte: „Vidíš, já jsem ti to říkal.“ Řekněte: „Jsem rád, že jsi zpátky. Co potřebuješ teď?“

Psychické zdraví není luxus - je to základ

Většina lidí věří, že „zdraví“ znamená fyzickou kondici. Ale bez duševního klidu není žádná fyzická síla, žádná práce, žádný vztah, žádný smích smysluplný. Psychické zdraví není „něco, co se dá později vyřešit“. Je to základ, na kterém stojí celý život.

Když pomáháte někomu s psychickými problémy, nejde jen o to, že zachráníte jednoho člověka. Jde o to, že pomáháte změnit kulturu. Kulturu, ve které se nezavírají lidé. Kulturu, ve které je v pořádku říct: „Mám problém.“ A ve které někdo odpoví: „Jsem tady.“

Nejste lékař. Nejste terapeut. Ale jste člověk. A to stačí.