Co je to terciární prevence a proč je důležitá pro lidi s chronickými onemocněními

Stále více lidí žije s chronickými onemocněními - diabetem, srdcovými selháními, artritidou nebo následky mrtvice. Mnozí z nich se ptají: Co je to terciární prevence? A proč se o ní mluví, když už onemocnění mám?

Co je terciární prevence skutečně?

Terciární prevence není o tom, aby se nemoc nevyskytla. Už se stala. Je to o tom, jak zpomalit její průběh, zabránit komplikacím a zlepšit kvalitu života. Když někdo má infarkt, terciární prevence znamená, že po něm nezůstane jen s několika léky, ale získá plán, který ho pomůže znovu chodit, dýchat, pracovat a žít normálně.

Představ si to takto: první prevence je jako nosit bezpečnostní pás - zabrání nehodě. Druhá prevence je jako pravidelná kontrola u lékaře - najde problém dřív, než se zhorší. Terciární prevence je jako po nehodě jít na rehabilitaci, abys se nezalekl a nezůstal v posteli navždy.

Kdo to potřebuje?

Terciární prevence se nevztahuje jen na starší lidi. Může to být 35letá žena, která po mrtvici ztratila pohyb v ruce. Nebo 50letý muž s diabetem, který má poškozené nervy v nohách. I ten, kdo má chronickou obstrukční nemoc plic (CHOPN) a kašle každý den, potřebuje terciární prevenci.

Ve České republice má přes 1,2 milionu lidí diabet, 700 tisíc má CHOPN a více než 300 tisíc se po mrtvici nevrátilo k plné samostatnosti. Pro všechny tyto lidi je terciární prevence klíčová - nejen pro zdraví, ale i pro to, aby neztratili svou svobodu.

Co se v terciární prevenci dělá?

Není to jen léčba. Je to celý systém podpory. Zahrnuje:

1. Rehabilitaci - fyzikální terapie, logopedii, ergoterapii. Po mrtvici se člověk neučí znovu chodit jen tak. Potřebuje plán, trénink, podporu.
2. Pravidelné sledování stavu - kontrola krevního tlaku, cukru, funkce plic. Ne jen jednou za rok, ale pravidelně podle potřeby.
3. Vzdělávání pacienta - jak správně užívat léky, jak rozpoznat varovné příznaky, kdy jít k lékaři. Mnoho lidí umírá nebo se zhorší, protože neví, co dělat, když se něco změní.
4. Psychologickou podporu - deprese po infarktu nebo mrtvici je běžná. Bez podpory se člověk zamyká, přestává se hýbat, přestává se jíst.
5. Úpravu životního prostředí - přístupné domy, rukojeti, speciální nářadí. Pokud nemůžeš dát ruku na horní police, nemůžeš si dát jídlo. To není malá věc.

Proč to často selhává?

V Česku je systém terciární prevence nerovnoměrný. V Brně nebo Praze máš přístup k dobře vybaveným centrum rehabilitace. V menších městech nebo venkově? Často ne.

Chybí přechod mezi nemocnicí a domem. Lékař ti předepíše léky, řekne „přijďte za 3 měsíce“ a už nic. Nikdo nekontroluje, jestli děláš cvičení, jestli jíš správně, jestli neztrácíš naději.

Je to jako kdyby ti po nehodě dali kolena a řekli: „Teď už jsi sám.“

Studie z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ukazují, že jen 38 % pacientů po mrtvici v ČR dostane plnou rehabilitaci. Zbytek se snaží sám - a mnozí se zhorší.

Co můžeš dělat ty?

Když máš chronické onemocnění, nejsi pasivní pacient. Můžeš být aktivním hráčem ve své terciární prevenci.

• Požádej o přehled svého zdravotního stavu - co máš, co ti lékař doporučil, co je tvoje cílová hodnota (např. HbA1c u diabetu).
• Požádej o odkaz na rehabilitační centrum - nečkej, až ti někdo něco pošle. Zavolej do svého zdravotního pojišťovny nebo na úřad.
• Nauč se rozpoznat varovné příznaky - např. zvýšená únava, otoky, zrychlený dech, bolesti na prsou. To není „jen tak“.
• Sleduj svůj stav - měř si tlak, cukr, váhu. Zapiš si to. I malé změny mohou říct víc, než si myslíš.
• Požádej o psychologickou podporu - pokud se cítíš bezmocně, ztrácíš zájem o život, není to slabost. Je to reakce na stres.

Co se děje v Evropě?

V Německu, Švédsku nebo Nizozemsku mají terciární prevenci jako standard. Pacienti po infarktu nebo mrtvici dostanou individuální plán, který zahrnuje cvičení, výživu, psychologii a domácí podporu. Je to součást systému - ne volba.

V Česku se to pomalu mění. Některé nemocnice začínají používat „přechodové klíče“ - jednoho koordinátora, který ti pomůže přejít z nemocnice do domu. Ale je to ještě výjimka.

Když to neuděláš, co se stane?

Necháš-li terciární prevenci stranou, riziko opakování onemocnění roste. Pacient s diabetem, který nekontroluje nohy, může ztratit nohu. Ten, kdo nechodí po mrtvici, může ztratit schopnost chodit. Ten, kdo se nevyživuje správně, může mít další infarkt.

Nejhorší je ale to, že se člověk ztratí. Ztratí svou identitu, svou svobodu, svůj smysl pro život. A to je větší bolest než fyzická.

Co je budoucnost?

Budoucnost terciární prevence není v nových lékách. Je v podpoře. V tom, aby každý člověk s chronickým onemocněním měl přístup k plánu, který ho neopustí. K lidem, kteří ho slyší. K systému, který ho nevyhodí zpátky do domu bez pomoci.

Nejde jen o léčbu. Jde o to, aby člověk mohl ještě mít chvíli, kdy se směje, kdy si připraví oběd, kdy se vydá na procházku. Terciární prevence je o tom, aby život nekončil, když se onemocnění objeví. Je o tom, aby se neztratil.